TÝPKA A CÁPEK
Stane se, že sedíte vzadu v autobuse, kde chlapecká omladina obsadila celou čtyřku, všichni mají v uších pecky, přesto si ale družně povídají. Jejich hovor zní zhruba následovně.
– Ta týpka krašovala na Šímu. Bylo to fakt krinž, kámo.
– Kecáš, voe. A co von?
– Neřešil. Se tam pak ale zjevil random cápek, kterej začal na Šímu flexit. Byl fakt narejdžovanej, ale Šíma byl mega čil. Nehejtil. Sem se bavil. Fakt jako LOL!
– Šíma je cajk. Mega hustě v čilu.
– Jj.
Ve volném překladu by ten hovor zněl nejspíše takto:
– Tý holce se líbil Šíma. Byla to opravdu trapná situace.
– Nepovídej. A co on?
– Nevšímal se jí. Jenže potom se objevil nějaký chlapík a začal na Šímu dělat ramena. Potom se naštval, protože Šíma byl úplně v klidu. Nic proti tomu chlapíkovi neměl. Pobavilo mě to. Fakt jsem se smál.
– Šíma je v pohodě. Šíma je opravdu hodně v pohodě.
– Ano, to je.
Tento hovor chlapcům vydržel nejméně deset minut. Mezitím se přikyvovalo, mručelo, chechtalo, chropělo, a tak podobně.
Rozehrávám si tu nastíněnou situaci v hlavě. Představuji si trapnou Týpku, Šímu pohodáře, i toho zuřícího Cápka jako postavy v nějaké vyschlé, civilní scéně nekonečného seriálu, kde vidíme „život“ v přímém přenosu.
Venku se smráká a Týpka sedí se svými vrstevnicemi v kafé baru, kde se ráno servíruje káva a večer míchané nápoje. Děvčata srkají přeslazené latté a povídají si o tom, co jim den vzal. V dlaních svírají svůj detašovaný mozek, který jim tu a tam zasvítí do obličeje, aby je upozornil, o co všechno přichází tím, že se rozhodly být tam, kde jsou.
A do toho se zjeví spolužák Šíma se svým kamarádem. Týpka se červená, občas pohodí hlavou, prohrábne si vlasy, aby dala vyniknout své dlouhé šíji, mocnými řasami oprašuje vnitřní skla brýlí. Šíma si jí nevšímá, leští sklíčko mobilu a komentuje Insta-ntní videa. Týpka si sundavá svetřík. To Šímu zaujme. Kamarád se uchechtne, ramenem drcne do Šímy a ukazuje mu video, kde nějaký pštros honí po silnici zoufalého cyklistu. A je vlastně jedno, že nikdo nezná ani toho cyklistu, ani toho pštrosa.
Do místnosti vejde Cápek. Představuji si, že není úplně tak random, čili náhodný, jak o něm kamarád v autobuse mluvil. Je dost možné, že kamarád použil slovo random zcela nahodile; jen aby toho Cápka okořenil nějakým přívlastkem, nedbaje na to, že toto koření je už jaksi vyčpělé.
Cápek je dost možná studentem vyššího ročníku, přisedne si k ostatním, ač nevyzván. Vytáhne mobil a začíná se vytahovat. Týpka ho přehlíží, bystří na Šímu, Cápek chytří na Šímu, Šíma si všímá jen kamarádů v telefonu a dává svůj „lajk“ jim.
A pak se Cápek dožere, protože je, i přes svou služební nadřazenost, zcela přehlížen. Mrkne na Týpku a rozčísne vzduch naprosto random hláškou: „Tys lajknul Fílu, kámo? Seš buzna nebo co?“.
Šíma nereaguje. Cápek pění. Holky zabodnou oči do obrazovek. Naštěstí přichází číšnice a osazenstvo se rozhodne platit. A platí každý zvlášť.
Teď už však nesedím v autobuse, nýbrž v zasedací místnosti jedné korporátní firmy, které poskytuji své lektorské služby. Před sebou mám pracovní listy a jednoho vysoce postaveného manažera. Během opakování slovní zásoby z minulé lekce, mi začne líčit zajímavý firemní incident.
Vypráví o jiné vysoce postavené manažerce, říkejme jí Týpka. A tahle Týpka krašovala na kolegu. Ten byl ale neskutečně čil a její náklonost neopětoval. Takže na něj začala flexit a sundávat si svetřík. Jenže Týpku dožralo, že jí tento random kolega nedal za obnaženou šíji lajk, čímž to se narejdžovala a hodlala ho vyznamenat nějakým obviněním – takovým „firemním hejtem“. Díky včasnému zásahu číšnice, pardon – mého studenta, se celá situace nakonec vyřešila v klidu. A tak jako v kafé baru, i zde každý platil zvlášť.
Zkrátka další díl seriálu ŽIVOT.
Tímto bych mladíkům ráda poděkovala za to, že jejich hovor dal zcela random vzniknout dalšímu textu. LOL!
