Přes venkovní pasáž a tabákový dým se do kavárny vkrádá jen malé množství světla. Na stěnách visí fotografie celebrit, které pobaveně sledují hrstku přítomných.
Sedím na baru a sleduji servírku, jak vyrovnává do polic umyté šálky. Kroužím prstem po hraně sklenky.
Šéf mi před pár týdny naordinoval dovolenou. „Musíš se dát do kupy, Emo,“ říkal. „Jako každej, kdo byl v terénu tak dlouho v kuse. Kdyby něco, volej!“ Taky mluvil o tom, že návrat zpět je pro každýho sakra těžkej. Můj problém je, že já vůbec nemám potřebu se vracet. Vracet kam, vlastně? Přijde mi, že jen čekám na nějaké přestupní stanici a odkrajuji dny, které mi zbývají do návratu zpátky do normálního režimu.
Sleduji černé kapky, jak se trefují do skleněné nádoby v překapávači. Nikdy neminou, mají jasný cíl. Stejně jako ty válečné kulky. Vzpomenu si na slova šéfredaktora, která sděloval na brífinku před odjezdem do válečné zóny. „Hlavně nezapomeňte, že válka je odporná, nezapomeňte ji nenávidět.“ Přišlo mi zvláštní, že nás nabádá k něčemu tak samozřejmému. Jenže tohle, co je teď, nenávidím ještě víc. Vakuum, které postrádá smysl.
Šálek čerstvě překapané kávy cinkne o tác. „Vaše káva, prosím,“ oznámí servírka ženě, která si přisedla na bar. Zapaluje si cigaretu zasazenou do dřevěné špičky. Pak si usrkne kávu. Do tváře jí spadne pramen černých vlasů. Naše pohledy se střetnou.
Ty oči znám. Živé.
Jakoby mimoděk se ohlédnu po stěnách kavárny, na fotografie bez sdělení a příběhu. O tom já něco vím. Moje fotky jsou úplně jiné. Jsou v nich emoce, život, smrt. Čpí spáleninami, krví, potem. Jsou svědectvím o tom, co nesmí být zapomenuto, ale zároveň se nesmí opakovat. Jatka civilizovaného světa. V terénu nemám čas zkoumat detaily, protože se musím neustále ohlížet, jestli na mě někdo nemíří. Teď ale čas mám. Bohužel.
Schovávám se za pomyslný hledáček, zaostřuji na ženu s cigaretou. Co mrknutí, to snímek.
Ta tvář. Bledá, hrdá.
Její ledový půvab se mezi ostatními hosty dost vyjímá. Přijde mi, že sem nepatří. Větřím příběh a potřebuji vědět víc. Cítím, že je potřeba rozčísnout mlhu, ze které se tahle dáma vynořila.
„Mohla bych se vás na něco zeptat?“
Černovláska kývne a pohlédne mi zpříma do očí.
„Neznáme se odněkud?“
Chvíli si mě prohlíží. Nakonec ale zavrtí hlavou a dodává, že to ale úplně vyloučené není, protože se ve své branži setkává s mnoha lidmi.
„Já jsem Ema. A vy jste…?“
Žena se představuje jako Dora.
„Na rovinu,“ povídám Doře. „Ta vaše tvář je mi prostě silně povědomá. A já mám ráda ve věcech jasno,“ vysypu jsem ze sebe.
Dora pokrčí rameny a nadzvedne obočí. Její temné oči jiskří, jako by pohltily veškeré světlo v místnosti. A spolu s ním i mě. Opět odvracím zrak. Dva údery srdce.
Ta temnota mě vrací zpátky do míst, kde se lidství projevuje v té nejsyrovější formě, kde není místo pro zbytečný kecy ani řečnický otázky. Leporelo vzpomínek odkrývá jeden jasný obraz. Toho dědu s temnýma očima jsem držela za ruku snad celou věčnost. Granát mu utrhl nohu. Střílelo se, nebyl tam nikdo, kdo by ho ošetřil. Jen jsem ho držela a zůstala s ním do chvíle, než umřel.
Znovu ostřím na Doru, kterou halí kouřová clona. Promnu si oči. Zdá se mi, jako by proti mně seděla jiná žena, má propadlejší tváře, strhanější rysy a černé vlasy jako by pokryl stříbrný prach.
„Vypadáte… jinak,“ podivím se nahlas. A v duchu si říkám, že těch skleniček už jsem asi měla dost.
Dora škodolibě poznamená, že se jí spíše zdá, že mi možná začíná svítat.
Ušklíbnu se. „Víte, někde jsem četla, že lidská paměť je stvůra. Ukládá sice všechny vzpomínky, ale ukazuje nám jen některé. A to zcela nahodile, podle vlastní vůle. Paměť je sketa, má nás v hrsti. Člověk, aby se jí bál.“
Dora najednou obrací a ptá se, čeho, že se já v životě nejvíce bojím. A vlastně mi i stihne říci, že dokud nejde o život, není čeho se bát.
Jenže tady si naběhla. Já vím své. Bát se – znamená žít. Ten skutečný a pravdivý svět je ten, ve kterém jde o život. Třeba tenkrát, jak mě chytili, podezřívali, že jsem špeh. Řadoví vojáci mají velmi nebezpečné emoce, argumenty z olova. Polní velitel mi zachránil krk. A to jen díky tomu, že jsem s ním čirou náhodou mluvila den předtím. Nebýt jeho… Cítila jsem se živější než kdykoliv předtím.
„Já se asi nejvíc bojím ticha. Mám teď dovolenou. Vadí mi ten klid. Chybí mi akce. Adrenalin. Focení.“
Dora se mě ptá, co že má fotografování společného s adrenalinem.
„Jsem válečný fotograf, víte,“ upřesním situaci a nastíním pár témat příznačných pro mou práci. Detaily vynechávám, samozřejmě.
Dora můj monolog nakonec shrne konstatováním, že snad nikdy neslyšela žádnou ženu mluvit o válce s takovým nadšením a zápalem jako právě teď já. To mě zarazilo. Podívám se na mou společnici pozorněji. Vzpomínky se řadí za sebou jako večerní zprávy. Výbuch, metro, střeva, kavárna. Zdá se mi to všechno tak cizí.
Ty oči, ta tvář. Dva páry očí, dvě tváře.
Obrazy se začínají překrývat, jako když někdo slepí dva diapozitivy k sobě a ze dvou portrétů vytvoří jeden. Dora najednou není Dora. Nakloní hlavu na stranu a dozadu, mírně rozevře ústa a vytřeští oči. Zprudka mrknu, jako bych zmáčkla spoušť. Mačkám pauzu živě vysílaného filmu. A zatočí se mi hlava.
Jsem doma, sedám k noťasu. Dlouho zírám do rozsvíceného monitoru. Třesoucími se prsty rozkliknu dva roky starou složku. A té záplavě fotografií najdu TU fotku. Fotku Dory. Vlastně Andrey. Té novinářky, kterou tenkrát ukamenovali povstalci.
Chvíli na to volám šéfovi. „Ahoj. Asi si potřebuju s někým promluvit.“
