CESTOVNÍ KALEIDOSKOP aneb zpráva budoucím generacím o cestě z města do města.
Stojím na zastávce na betonovém náměstí a bedlivě sleduji informační tabuli. Autobus 322 přijede přesně za ––– nula minut. Autobus v nedohlednu. V kapse bundy mačkám připravenou dvoustovku. Jsem lehce nervózní, protože nemám drobné. A to pan řidič nemá rád. A já zas nemám ráda rozladěné řidiče.
Syčící dveře autobusu se rozevírají jako hadí tlama. Tep stoupá. Slušně pozdravím. Podávám řidiči bankovku. Průšvih. Je to Šedý Vlk! Nikdy se neusmívá a mluví jen v akutních případech. Šedý Vlk zavrčí, sáhne po bankovce a mě nenapadne nic lepšího než mu nastavit dlaně jako mističku na drobné. Rozesměje se a povídá: „No, tolik vám teda nedám!“. Taji úlevou a připisuji si bod.
Autobusová harmonika se mocně nadechne, nasaje vzduch a úporně se dá do pohybu. Postupně luxujeme zastávky.
„Bú!“, dává Šedý Vlk výchovný pohlavek mladíkovi, který zrovna nastoupil. Mladík zrudne, ale neodpoví. Kapuce ho přeci dělá neviditelným a sluchátka navíc hluchým účastníkem veřejného prostoru.
Na další zastávce se jedna postarší paní snaží dostat do autobusu zadními dveřmi. Šedý Vlk se zlobí, že do Pražáku se nastupuje jen předem. Evidentně k ní nedoputovala ta senzační zpráva, že Kladno už je v P…IDu! „Po městě přeci jezdí jen šestky, pani, ne trojky“, informuje ji pán u dveří.
Pak už za sebou necháváme panelová sídliště, nákupní zóny, zakousneme se do lesa. Ach, ten les. Taková konejšivá náruč, která objímá město oceli.
„Kladno, to je životní styl,“ zaslechla jsem tuhle na nějaké pražské zastávce. Než jsem se po tom Kladnomilci ohlédla, malovala jsem si v hlavě, jak by takový typický Kladeňák mohl vypadat. Třeba urostlý chlapík s plnovousem v ležérní flanelové košili… Otočím se. Kdepak! Kšiltovka, co dělá hlavu opticky vyšší, tepláky a nafouknutá bunda s kapucí.
Za okny ubíhá zamrzlá krajina. Tentokrát jsem se rozhodla jet courajícím autobusem, abych si dopřála více času na poslech audio knížky. Nasazuji sluchátka. Žena vedle mě započíná telefonní hovor. Vyndávám sluchátka z uší, abych se ujistila, že o tom medvědovi, který parkuje hotelovým hostím auto, vím opravdu jen já. Nerada bych tu paní rušila. V pořádku. Nasazuji sluchátka.
„Je to hodný medvěd a nikomu nikdy neublížil,“ pokračuje vypravěč. „Nemá žádné drápy, a taky jen pár zubů. Má chudák hrozné trápení při jídle. Je už starý a nešikovný. Je to medvěd trpící depresí.“ Líbí se mi, jak pěkně autor balancuje na hraně mezi sněním a bděním. Je to taková magická realita. Nebo se ještě stále může říkat magický realismus?
„A ta Erika fakt musí jít na ty policajty a podepsat to tam, prže jinak by si ji popotáhli,“ graduje paní vedle mě. Vypínám přehrávač. S medvědem se musím prozatím rozloučit.
Couravý autobus má dnes opravdu naspěch. Zastávku na návsi v Makotřasech bereme útokem. Jenže vzápětí prudce brzdíme. Z ojíněné zastávky na poslední chvíli vystartoval mladík v kulichu. Cestující, kteří neměli to štěstí na sedadla, se zakymáceli, popadalo pár tašek a batožin. Nedávno mi jedna známá povídala, že se těm padajícím předmětům či cestujícím v řidičském žargonu říká „kaštánky“. Přilehlé vyjádření. Jednoho takového náctiletého Kaštánka ten prudký náraz strhl na zem, dopadl na záda a svezl se po batohu o několik řad kupředu. Vypadal jako brouček, který padl na krovky. Po pár vteřinách se umně vyhoupl zpátky na nohy a svou pozornost vší silou upnul na telefon, jakýsi štít proti trapnosti.
Přiznávám, že jsem lehce v šoku. Chci se ho zeptat, jestli je v pořádku. Jenže on už tady není, mentálně se teleportoval do světa asociálních sítí. Rozhlédnu se po autobuse a přijde mi, že přítomen není vlastně nikdo. Všichni oddaně zírají do svých mobilních zařízení. A já si připadám nepatřičně. Tak i já rozsvěcím obrazovku svého telefonu.
Paní vedle mě zrovna řeší okna. Prý je nechala otevřená, aby vyvětrala. A že mrzne? To prý vůbec nevadí, páč má v oknech síť proti komárům. Na displeji se mi zadrhne palec.
Začínám pochybovat, že se mi delší cesta vyplatí. Tuším, že se během ní už asi jen těžko dozvím, jak to s tím medvědem bylo dál. Zavírám oči a představuji si chudáka medvěda, jak sedí na sezení s psychoterapeutem.
Příští zastávka Tuchoměřice. Zastávka na znamení. Nikdo z cestujících se nezvedá, ředitel autobusu ale přesto zastavuje. „Ta holka, co tu chtěla vystupovat, může vystoupit,“ rozčísne uličku chraplák Šedého Vlka. Ohlížím se, pátrám po holce. Pro jistotu kontroluji jízdenku. Dobré, nejsem to já. „Hej! Kde je ta holka? Ty vole, tak vona nemá patnáct korun na doplacení nebo co, to snad není možný!“
Paní vedle mě po čtyřiceti minutách končí hovor. Zapínám přehrávač. Jenže ona v momentě vytáčí číslo dalšího šťastlivce. „Čau Milane, tak co, mluvils včera s tou Pavlínou?“ Vidina toho, že se dozvím, jak to bylo s medvědem se zcela rozplynula.
Vjíždíme do Evropské. Sleduji výlohy obchodů a hesla na reklamních cedulích. Začněte bydlet plnotučně, Vyberte si úroveň tvoření a potom už jen v daný termín přijďte tvořit, Buďte s námi kreativní, Cestování za málo za hranicí komfortu, Méně mít – více žít, Koupí našeho výrobku přispějete na zasazení jednoho stromu. Ty nápisy na člověka pokřikují jako bába na trhu. Zastavujeme se. Zácpa. Omlouváme se, musíme to opravit. Chce se mi zaječet. Nebo zavrčet jako Šedý Vlk, utrhnout se na tu paní vedle mě jako by to udělal táta, nebo prostě udělat aspoň něco. Ale to já ne.
Když se konečně dokodrcáme k Divoké Šárce, telefonistka končí hovor. A já se konečně dovídám, že medvěd zesenilněl a zavřeli ho do klece, protože si osvojil nestoudné návyky. Ale to už jsme v metru. A to je zase jiná pohádka.
nervózní, protože nemám drobné. A to pan řidič nemá rád. A já zas nemám ráda rozladěné řidiče.
Syčící dveře autobusu se rozevírají jako hadí tlama. Tep stoupá. Slušně pozdravím. Podávám řidiči bankovku. Průšvih. Je to Šedý Vlk! Nikdy se neusmívá a mluví jen v akutních případech. Šedý Vlk zavrčí, sáhne po bankovce a mě nenapadne nic lepšího než mu nastavit dlaně jako mističku na drobné. Rozesměje se a povídá: „No, tolik vám teda nedám!“. Taji úlevou a připisuji si bod.
Autobusová harmonika se mocně nadechne, nasaje vzduch a úporně se dá do pohybu. Postupně luxujeme zastávky.
„Bú!“, dává Šedý Vlk výchovný pohlavek mladíkovi, který zrovna nastoupil. Mladík zrudne, ale neodpoví. Kapuce ho přeci dělá neviditelným a sluchátka navíc hluchým účastníkem veřejného prostoru.
Na další zastávce se jedna postarší paní snaží dostat do autobusu zadními dveřmi. Šedý Vlk se zlobí, že do Pražáku se nastupuje jen předem. Evidentně k ní nedoputovala ta senzační zpráva, že Kladno už je v P…IDu! „Po městě přeci jezdí jen šestky, pani, ne trojky“, informuje ji pán u dveří.
Pak už za sebou necháváme panelová sídliště, nákupní zóny, zakousneme se do lesa. Ach, ten les. Taková konejšivá náruč, která objímá město oceli.
„Kladno, to je životní styl,“ zaslechla jsem tuhle na nějaké pražské zastávce. Než jsem se po tom Kladnomilci ohlédla, malovala jsem si v hlavě, jak by takový typický Kladeňák mohl vypadat. Třeba urostlý chlapík s plnovousem v ležérní flanelové košili… Otočím se. Kdepak! Kšiltovka, co dělá hlavu opticky vyšší, tepláky a nafouknutá bunda s kapucí.
Za okny ubíhá zamrzlá krajina. Tentokrát jsem se rozhodla jet courajícím autobusem, abych si dopřála více času na poslech audio knížky. Nasazuji sluchátka. Žena vedle mě započíná telefonní hovor. Vyndávám sluchátka z uší, abych se ujistila, že o tom medvědovi, který parkuje hotelovým hostím auto, vím opravdu jen já. Nerada bych tu paní rušila. V pořádku. Nasazuji sluchátka.
„Je to hodný medvěd a nikomu nikdy neublížil,“ pokračuje vypravěč. „Nemá žádné drápy, a taky jen pár zubů. Má chudák hrozné trápení při jídle. Je už starý a nešikovný. Je to medvěd trpící depresí.“ Líbí se mi, jak pěkně autor balancuje na hraně mezi sněním a bděním. Je to taková magická realita. Nebo se ještě stále může říkat magický realismus?
„A ta Erika fakt musí jít na ty policajty a podepsat to tam, prže jinak by si ji popotáhli,“ graduje paní vedle mě. Vypínám přehrávač. S medvědem se musím prozatím rozloučit.
Couravý autobus má dnes opravdu naspěch. Zastávku na návsi v Makotřasech bereme útokem. Jenže vzápětí prudce brzdíme. Z ojíněné zastávky na poslední chvíli vystartoval mladík v kulichu. Cestující, kteří neměli to štěstí na sedadla, se zakymáceli, popadalo pár tašek a batožin. Nedávno mi jedna známá povídala, že se těm padajícím předmětům či cestujícím v řidičském žargonu říká „kaštánky“. Přilehlé vyjádření. Jednoho takového náctiletého Kaštánka ten prudký náraz strhl na zem, dopadl na záda a svezl se po batohu o několik řad kupředu. Vypadal jako brouček, který padl na krovky. Po pár vteřinách se umně vyhoupl zpátky na nohy a svou pozornost vší silou upnul na telefon, jakýsi štít proti trapnosti.
Přiznávám, že jsem lehce v šoku. Chci se ho zeptat, jestli je v pořádku. Jenže on už tady není, mentálně se teleportoval do světa asociálních sítí. Rozhlédnu se po autobuse a přijde mi, že přítomen není vlastně nikdo. Všichni oddaně zírají do svých mobilních zařízení. A já si připadám nepatřičně. Tak i já rozsvěcím obrazovku svého telefonu.
Paní vedle mě zrovna řeší okna. Prý je nechala otevřená, aby vyvětrala. A že mrzne? To prý vůbec nevadí, páč má v oknech síť proti komárům. Na displeji se mi zadrhne palec.
Začínám pochybovat, že se mi delší cesta vyplatí. Tuším, že se během ní už asi jen těžko dozvím, jak to s tím medvědem bylo dál. Zavírám oči a představuji si chudáka medvěda, jak sedí na sezení s psychoterapeutem.
Příští zastávka Tuchoměřice. Zastávka na znamení. Nikdo z cestujících se nezvedá, ředitel autobusu ale přesto zastavuje. „Ta holka, co tu chtěla vystupovat, může vystoupit,“ rozčísne uličku chraplák Šedého Vlka. Ohlížím se, pátrám po holce. Pro jistotu kontroluji jízdenku. Dobré, nejsem to já. „Hej! Kde je ta holka? Ty vole, tak vona nemá patnáct korun na doplacení nebo co, to snad není možný!“
Paní vedle mě po čtyřiceti minutách končí hovor. Zapínám přehrávač. Jenže ona v momentě vytáčí číslo dalšího šťastlivce. „Čau Milane, tak co, mluvils včera s tou Pavlínou?“ Vidina toho, že se dozvím, jak to bylo s medvědem se zcela rozplynula.
Vjíždíme do Evropské. Sleduji výlohy obchodů a hesla na reklamních cedulích. Začněte bydlet plnotučně, Vyberte si úroveň tvoření a potom už jen v daný termín přijďte tvořit, Buďte s námi kreativní, Cestování za málo za hranicí komfortu, Méně mít – více žít, Koupí našeho výrobku přispějete na zasazení jednoho stromu. Ty nápisy na člověka pokřikují jako bába na trhu. Zastavujeme se. Zácpa. Omlouváme se, musíme to opravit. Chce se mi zaječet. Nebo zavrčet jako Šedý Vlk, utrhnout se na tu paní vedle mě jako by to udělal táta, nebo prostě udělat aspoň něco. Ale to já ne.
Když se konečně dokodrcáme k Divoké Šárce, telefonistka končí hovor. A já se konečně dovídám, že medvěd zesenilněl a zavřeli ho do klece, protože si osvojil nestoudné návyky. Ale to už jsme v metru. A to je zase jiná pohádka.
