„Jsi skřivan nebo sova?“ zeptala se mě jednou dcera, když vyplňovala nějaký pracovní list do školy. Protože ráda ponocuju, jako první mi přišla na mysl sova. Jenže vzápětí mě napadlo, že se to se mnou má možná ještě trochu jinak. Zamysleli jste vy někdy hlouběji nad tím, co jste za ptáka?
Preferovaná doba spánku, tedy chronotyp, nás rozděluje na skřivany a sovy. Podle všeho se však většina z nás pohybuje v jakémsi středu – příkladem z ptačí říše je překvapivě papoušek. Máme tu tedy sovy, skřivany a papoušky. Jsem tedy papoušek?
Vzhledem k tomu, že doba spánku závisí ve velké míře na genech, hledám v rodině mně nejpodobnějšího CHRONOTYPA. Na mysl mi ihned vytane tatínek. V obývacím pokoji běží televize, v kuchyni několik příbuzných vede družný hovor a nevědomky se snaží televizi přeřvat a vnoučata si hrají na babu. Táta zaujme horizontální polohu na svém gauči, a v tu ránu usne. Také si vzpomínám, jak mi vyprávěl o svých spánkových eskapádách na vojně, kdy třeba usnul během noční hlídky – pršelo, on ležel v kožichu v bahně u cesty a po pár hodinách ho našli, jak zařezává hnedka vedle samopalu.
Geny se nezapřou. I já do spánku upadnu takřka okamžitě a bez předchozích známek usínání a ospalosti. Usnu na lusknutí prstů. Usnu, než napočítáte do jedna, dva… Mohla bych se tím živit. Jsem šlofíkomil. Usínám ve vlaku, autobuse, v metru, a to klidně i ve stoje, držíce se tyče. Není tedy žádným překvapením, jak velkou potěchou mi byla fotoreportáž z japonských velkoměst, kde byli místní zachyceni, jak klimbají na pracovní poradě, na schodištích a nástupištích nebo podřimují v metru dalšímu cestujícímu na rameni. Cítila jsem souznění. Dočetla jsem se, že tento společensko-kulturní fenomén má i svůj název. Říká se mu inemuri, což v překladu znamená „spím, ale jsem přítomen“. Hai! Souzním úplně a cele. Spím, ale jsem přítomna. Co když se ve vzdušných proudech nad Japonskem vznáší nějaký pták, který by byl pro můj spánkový styl lepším příměrem než sova, skřivan nebo papoušek?
Lovím svého ptáka. Z asijského kontinentu nakonec doputuji na kontinent americký. Dočítám se, že Americký drozd malý je velký borec. Překoná totiž americký kontinent od Hondurasu po Aljašku a v době tahu prakticky nespí. Jak to ten ptáček dělá? Je v tom velmi rafinovaný trik. Během letu má takové slabé chvilky, kdy vypadá velice ospale, mhouří totiž jedno oko. Měřením aktivity mozku vědci nakonec zjistili, že jedna polovina jeho mozku při tomto oka-mhouření vykazuje stav typický pro normální noční spánek. Druhá část mozku zůstává bdělá. Bingo!
I já plně vnímám, když zamhouřím oko. Drozd usíná za letu. Já za jízdy. Podobně jako Japonci a vlastně i tatínek. Spíme, ale jsme zcela přítomni. Ostatně, tuto skutečnost můj táta často stvrzuje slovy: „Nevypínejte mi tu televizi, sakra. Já se dívám.“
Večer takhle sedím ve svém ušákovi a s mužem si povídáme o objevech uplynulého dne. O Japoncích a inemuri, o hlídkách se zavřenýma očima, o papoušcích, skřivanech a drozdech. A najednou můj vnitřní sonar detekuje nějaké zvuky. Pomalu zesilují, zjasňují se. Slyším slova, pronášena s velkým klidem a rozvahou.
„Takže jsi drozd?“
„Jsi drozd?“
„Janinko, jsi drozd?“ něžně opakuje můj muž.
Bdělá část mého mozku zaznamenala signál. Otevírám oči, polknu zbytek vína, který mi před tím, než na mě přišel inemuri zůstal v ústech, pokládám na stůl skleničku a odpovídám: „Ano.“
Dcera si ráno do pracovního listu zapsala: „Moje mamka je drozd.“
Poznámka pod čarou:
Děkuji svému muži za to, že drozda nevyplašil, jinak by totiž tekutá réva jistě potřísnila ušáka a s ním i jeho drahou polovičku.
🙂